Malovat obrazy, tedy vstupovat do tvůrčího procesu je pro mě podobné,
jako vstupovat do oceánu. Oceán, stejně jako tvorba nabízí široký, otevřený
a zároveň hluboký prostor a nic víc než odevzdání, důvěru, upřímnost
a schopnost být plně přítomná po mně nechce.
Jsem samouk – nemám za sebou žádné formální umělecké vzdělání ani vedení.
Moje cesta k malbě vznikala přirozeně, z vnitřní potřeby tvořit a hledat vlastní výraz.
Čím déle ale touto cestou jdu, tím víc si uvědomuji, že podstatnější než samotné vyjádření je proměna, která se během tvorby odehrává – uvnitř mě i v tom, co vzniká na plátně.
Důležitý je pro mě proces. Často dlouhé hodiny fascinovaně sleduji, jak si barvy na plátně hledají své místo, vrství se, mizí a znovu se v trochu jiné podobě objevují. Je to proces zrání, který mi nabízí zpomalení, možnost naslouchat a vést tichý rozhovor – někdy s vlastním nitrem, někdy s něčím, co nás přesahuje.
Když se pak stane, že se obraz dotkne i někoho dalšího, vnímám to jako malý zázrak.
A právě v takových chvílích si uvědomuji, že smyslem tvorby pro mě není jen něco vytvořit, ale otevřít prostor pro setkání - se sebou, s druhými lidmi i s tajemstvím života,
které se nedá úplně pojmenovat, ale dá se prožít.
Jitka Ottová
